Harinezumi

Nebloker

Kde že jsem to...Ano. Původně jsem byl jeden a hledal jsem, teď jsme čtyři a hledáme. Poznáváme, vnímáme, pozorujeme, analyzujeme. Postřehů je dost, a tak jsem se rozhodl, že je zkusím nějak publikovat a tím se realizovat. Jsme rodina, ani velká, ani malá, matérií ani bohatá, ani chudá.  V lecčems  nestandardní, ačkoliv ne cíleně. Nenuceně se snažíme mít trochu nadhled a sledovat svět z různých úhlů. Nepodléhat. Podporovat a zachovávat svou individualitu. Klišé neklišé, prostě na sobě pracovat. Mentálně. Velmi nám v tom pomáhají naše děti, ta zkušenost je mít je nepřenosná.

Harinezumi je ježek, který se probral až ve 35+. Možná ani ještě ne úplně a možná ani ne na jaře. Nejspíš potřeboval čas. Jde mu všechno pomalu. Brzdí ho asi myšlenky, neustále si s nima pohrává, převrací, odhazuje a sbírá. Snaží se v tom neplácat, ale někdy je až moc urputný. Pořád má nějaké smyšlené dluhy z minulosti, "co by kdyby" ho hodně svazuje, ale snaží se neztratit hlavu a jít svou cestou dál. Cesta je to trochu komplikovaná, ale ježek dobře ví, že i jiná zvířátka mají mnohem komplikovanější cestu. Takže i přes občasné pochyby je nakonec vlastně rád tam, kde je.

Ježka nebaví jeho zaměstnání. Ačkoliv byl poslušný, příliš neposlouchal své srdce. Je totiž od malička nesebevědomý. Proto taky nyní ťuká do klávesnice v  chvilkovém klidu domova. Vždy ho lákalo umění, cítil se dobře v dětství v ateliéru, obklopen stohy kartónů, rydly, lisy, štětci, špachtlemi, hrnčířskými kruhy, vůní tiskařské barvy. Je velmi vnímavý k hudbě, dokonce, když je o samotě, hraje na kytaru a zpívá, nebo si to aspoň myslí. Líbí se mu čisté linie. Obdivuje rád přírodu, dřevo, kameny. Obdivuje lidi, kteří "se našli" a dělají to, co je naplňuje. Tedy hodně ve zkratce - z ateliéru jsem se dostal do sterilního prostředí nemocnice. Ne jako pacient, ale jako zaměstnanec. Cesta to byla možná i zpočátku zajímavá, ale čím déle ve zdravotnictví tkvím, tím více vím, že sem nepatřím. A čím více o tom mluvím, tím jsem více trnem v oku. Slýchávám, jak si "opravdové práce" nevážím, co by za to jiní dali, a mé velmi oblíbené, trochu už agresivní: "A co bys teda jako chtěl dělat?!" To se potom ježek stáhne do klubíčka a hraje si s myšlenkama. Přemýšlí, co by teda jako chtěl dělat, přecijenom je mu 37, 38, má dvě relativně malá ježčata a moudrou paní Harinezumi, musí se o ně přece starat, ale tím pádem ho také nemá trýznit to, že dělá něco, k čemu ztratil vztah a co mu příjde velmi zbytečné. Pracuje někde, kde se necítí sám sebou. Kde si nerozumí s lidmi kolem sebe. Kde ho to na duchu neobohacuje, a kde se životní energie spíše zbavuje. Někdy dokonce přirovnává každý odchod z domova do práce k prohře. Mohlo by se zdát, že si stěžuje a kdekdo by si mohl položit otázku, něco jako: "Tak proč to dělá? Proč neodejde?!" Nestěžuje si, jen uvádí věc na pravou míru. Zatím neví, kam se vrtnout. Tak mu držme palce! Jak kdo chce.