Zánik

   V tomto týdnu jsem dočetl knihu Ostrov ztracených vzpomínek (密やかな結晶 - Hisoyakana kesschó), jehož autorkou je Jóko Ogawa (小川 洋子). Další japonský titul, ve kterém si (nejen) projaponský čtenář jistě najde  "to svoje". V hlavní dějové linii je zakomponována ještě jedna vnitřní - román(y) hlavní postavy, jež je sama spisovatelkou, čtenář si proto může myslet, že se střetnou na konci knihy, ale tam zjistí, že to tak vůbec být nemusí, podobně jako perspektiva kolejí ubíhajících do dáli. Dílo je dosti inspirativní. Nutí člověka přemýšlet a číst mezi řádky. Mě samotného v japonských knihách vždy potěší originalita a smysl pro detail a estetiku samosebou. Zde jsem toto nacházel v "zaniklých" věcech, psacích strojích, sněhu... originalita však nevysublimuje ani při zjištění faktu, že se jedná o antiutopistický román. Může nám tedy připomínat Orwellovu 1984 a jiné, ale to nikterak nesnižuje chuť číst dál, naopak, je sympatické, že autorka nám jen omezeně dovoluje pohlédnout do zákulisí tajných. Tím se od ostatních příběhů tohoto typu příjemně liší. Čtenář si pak může jen domýšlet co se za zdmi Sídla tajné policie děje. Více se věnuje lidem venku. Ačkoliv byla kniha vydána v roce 1994, je až děsivě nadčasová a kdo trochu komplexněji uvažuje, nemůže si nevšimnout jisté analogie s dobou dnešní. Lhostejnost k určitým věcem, na které se po čase zapomíná a nahrazují je jiné, zdánlivě lepší, je patrná i dnes. A nemyslím tím jen věci fyzické. V knize, jako bonus, tyto věci však nic nového nenahrazuje a vznikají dutiny. Lidé zapomínají a jako přednost, výsadu, dokonce berou skutečnost, že se bez nich obejdou, že to jde i bez nich. S jednotlivými zániky se smiřují, a to i s tělesnými, fyziologickými, jako je zánik levé nohy, pravé ruky apod. Berou to jako přirozenost, kterou prostě nelze změnit, jako tzv. hotovou věc. Ne ovšem každý. Zůstali ti, na které zánik nepůsobí. Udržují si vlastní identitu, vzpomínky, předměty uchovávají i za cenu života. Tím jsou samosebou pro rozvoj zániku nebezpeční a trnem v oku nejen tajných, ale též některých lidí zánikem postižených...

   Jsem velmi rád za to, že se mi tato kniha dostala do ruky právě v dnešní době, kterou podle mě, v jistých nuancích, dost zrcadlí. Lidé mi připadají jiní a ačkoliv nejsem žádný pamětník, i přes svůj relativně nízký věk pozoruji některé změny v chování lidí. Bohužel i blízkých nejen na úrovni přátel, ale i příbuzných. Vytratila se jakási srdečnost, cit...špatně se to popisuje. Samosebou stárnu a měním se i já, to je logické. Stejně tak i to, že neustále něco zaniká (a též vzniká, ano).