Proč Žapán? Vol. 1

Muselo to být ve mě zakořeněno už v dávných dobách, ale nějakým způsobem jsem nebyl schopen to rozkrýt dříve. Původně jsem chtěl napsat: "Bohužel", ale když nad tím tak přemýšlím, nemuselo to odhalení třeba nastat nikdy. Bylo to celkem banální. Asi  teprve před 6 lety jsem zhlédl film Zámek v oblacích. Uchvátil mě vším, především hudbou a výpravou a stal se jakousi ohranou anime startovní čárou v cestě poznání nebo lépe řečeno poznávání Japonska. Doposud cestě teoretické. V Japonsku jsem nebyl. Třeba budou věci jednou uspořádané tak, že se to změní. Ostatně, není kam spěchat. Myslím, že už jsem toho prošvihl dost.

Moc mě baví rozmanitost věcí, pro někoho možná zbytečnost, Japonsko je rozmanitostí plné. Mám rád určité uspořádání věcí, pořádek, estetiku, možná i design (ach, jak zneužívané to slovo...), stejně tak rád i kuriozity, bizarnosti, selektivně i extrémy . A hlavně titěrnosti. Ohromují mě. K titěrnostem mě napadá jedna historka:

Před několika, vlastně už hodně lety, jsme šli s rodiči navštívit předvánoční jarmark v klášteře nedaleko jejich bydliště. Samotného by mě v té době asi nenapadlo jít na jarmark, natož v mrazu a do kláštera. Naše rodina má ke katolíkům, řekněme, hodně daleko,  tedy bylo to v rámci obyčejné odpolední víkendové, tzv. rychlé procházky. Lidé se procházeli pomalým krokem v menších či větších houfech mezi jednotlivými načančanými stánky, ani ne příliš blízko, aby je promrzlí ziskuchtiví stánkaři neodlovili, ale zase ne moc daleko, aby jim nic neuniklo. Produkty v těchto stáncích bývají na všech jarmarcích víceméně vždycky stejné, ale lidem se to z nějakého důvodu líbí a dokáží aspoň trochu zpomalit, což je fajn. Mě zase baví, a to nejen na jarmarcích, pozorovat ty lidi a situace. Ve vzduchu byl cítit všudypřítomný svařák a jiné horké nápoje a jídla neurčitých kvalit. To vše dokresloval kolísavý zvuk prastarého flašinetu, jehož majiteli lidé házeli mince do klobouku, snad pro štěstí, snad proto, aby už přestal točit tou proklatou klikou. Postupovali jsme pomalu s davem, když matku strhla zdejší atmosféra a zastavila se u stánku s betlémy. "My se jenom díváme," sdělila obligátně maličké energicky působící ženě za pultem, která v záplavě betlémů nebyla skoro vidět. "Tyhle jsou z krajky, tadyhlety ze dřeva," popisovala vesele drobná žena její výtvory. Větší betlémy měly jako podstavu překližku, menší byly umístěny ve vysušených slupkách a skořápkách různých plodů. To nás zaujalo. Byl tu betlém ve slupce melounu, grepu i kokosového ořechu. V tom bylo vše precizně vyvedeno, panenka Marie, Josef, Ježíšek v jesličkách, svatozáře, děti s dary, ovečky i oslík. Vše do detailu propracováno. Oči nám klouzali po jednotlivých betlémech sestupně dle jejich velikosti, až jsme zrakem, v předklonu, spočinuli na betlémku ve skořápce vlašského ořechu. Byl jsem fascinován. Z oříšku se na mě usmíval v malované kolébce z pod peřinky s puntíkatým povlečením na knoflíček malinkatý Ježíšek, společně s Marií a Josefem po boku. Ona měla vzorovaný šáteček na hlavě , on tmavohnědé roucho stažené drobnou zlatou nitkou. Za nimi stál dokonce i dobytek, který  měl Ježíška svým dechem zahřívat. Kráva měla na krku droboučký zvoneček. Nad tím vším zářila kometa. Vyměnili jsme si s matkou nejisté pohledy. Pomyslel jsem si, že tohle už není k smíchu. "To ještě není všechno!" vycítila náš údiv ta zručná trpasličí žena a vskočila kamsi do zákulisí stánku. Znejistěl jsem. Chvíli tam něco štrachala, aby se vrátila, třímajíc v drobných ručkách malou plechovou krabičku a s pyšným až triumfálním výrazem ve tváři ji před našimi zraky vítězoslavně otevřela. Přimhouřili jsme oči a zadívali se na tři titěrné minibetlémky tkvící ve skořápkách velkých maximálně jeden centimetr. "Lískové oříšky." řekli jsme s máti unisono. Pak jsme raději odešli, protože mě začalo napadat, kam by se to mohlo dále ubírat. Fazole, hrášek, mák, elektronový mikroskop v útrobách stánku s betlémy atd.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že věřím, že Japonci by zvládli levou zadní lískooříškový minibetlémek mechanicky rozpohybovat.

Myslím si, že (nejen) tahle země nabízí (nejen) pro Evropana "podivností" spousty. Je konvenční i nekonvenční, je ostrovní, takže jaksi odříznutá, což je pro určité věci nakonec přínosem. Oceán považuji za magický. Dává i bere. Tak jako příroda celkově. Snad to lidé někdy pochopí, že jsou její součástí a ne něco víc. Umí to v Japonsku s přírodou lépe? Působí to tak nějak, že ano. Ačkoliv, ona taková Fukušima, že? Chyby nás posouvají, někdy trochu zpět. Když chybuji, zároveň mám intenzivní  pocit, že žiji, pokud přežiji. 

Ale vratím se na startovní čáru. Jak se to tak stává, první snímek, jak výše zmiňuji, byl samosebou od Ghibli studia. Zvláštní bylo, jako bych ten film už někdy v minulosti viděl, čehož jsem si ale nebyl vědom. Což by nebylo vzhledem k mým pre, inter a post pubertálním eskapádám vůbec nic divného... Každopádně jsem cítil, že to je přesně ono. Mělo to hloubku, tedy vztaženo k tomu, že to byla má prvotina, vhled do skoro ani ne japonské kultury. Náhle jsem pocítil touhu prozkoumat tu barevnou krajinu, kterou jsem viděl za pootevřeným oknem. Vydal jsem se tedy na cestu.