Yin & Yin

   Jako vejce vejci. Jako správný nebloker jsem neblokoval po několik týdnů. Znáte to, pořád něco dělat, aby se mohlo dělat něco jiného, že když se něco udělá, bude se moci v klidu dělat to druhé? A tak to nakonec dopadlo tak, že jsem nedělal nic, nebo chcete-li - dělal nic. Když déle nedělám (dělám) nic, vím, že brzy zase něco dělat budu chtít. A ačkoliv to tentokrát trvalo dlouho (relativně), konečně zase něco dělám a rád! 

   Ale zpět k těm vejcím. Zdá se to jen mě, nebo chtějí být téměř všichni lidé jiní a přitom jsou nakonec stejní? Stává se, že pravidelně vyjde na povrch nějaká novinka, která je obvykle určité skupině lidí známa už léta (č. 1), o mnoho větší skupině lidí (č. 2) však známa není a ti se jí obvykle chytnou a mnozí se v ní snaží realizovat. Někteří lidé ze skupiny č. 1 (ačkoliv takových zpravidla není mnoho) se marně snaží vysvětlit čerstvým nadšencům z č. 2, že ta věc je známá už léta. To si ovšem naběhnou, běda! Skupina č. 2 popírá, ba leckdy se i vysmívá a dokonce vzteká na skupinu č. 1. Občas ji i viní ze závisti..."Pche, Ty teď budeš dělat chytrýho..." může zaznít. Jedničky jsou v tomto případě spíše zdrženlivé debat s dvojkami, které bývají dost militantní. Ale každý extrém trvá jen chvíli a tak novinky také za čas odezní, aby se vyjevily zase jiné. Opět vzniknou nové jedničky i dvojky. Z dvojek se mohou stát jedničky a v méně případech i z jedniček dvojky. Pozor ale, není to jako ve škole. A není to samosebou pravidlo. 

   Být jiný není tak jednoduché, jak by se zprvu zdálo. Často je to nevýhodné, složitější, nevhodné...Pokud je jiný jiným už delší dobu, pozná to. Pak se s tím lépe pracuje. Ví, že je jiný. A vidí, že mnoho lidí je stejných a že stejní chtějí být. Utvrzují se v různých dogmatech, mantrách, zvycích stejnakosti (existuje tohle slovo vůbec:-), což je v pořádku. Jde to napříč pohlavími i generacemi: "Moje babička i máma to taky tak dělaly..." Muži jsou ti techničtí a ženy to ostatní, mají to v paži. Stejní lidé se sdružují, tvoří kolektivy, sdílejí, soutěží, baví se ve skupinách. Tvoří jednotu. Jiní lidé jsou zdrženlivější, jsou raději sami či v kruhu blízkých přátel, většinou ojedinělých. Nejsou příliš soutěživí, nemají potřebu vyhrávat, otevírat se. Stejní jim to nevěří a často se domnívají, že je to jen póza, že to dělají schválně, aby byli zajímaví, ale o to jiným nejde. Jiní chtějí sami sebe rozvíjet, individuálně, dle sebe, hledat cestu sami. I proto někdy přijdou stejným jako blázni. Zdají se jim býti pesimističtí až depresivní. Jiní jsou více vnímaví, nejsou zatíženi přítomností ve skupině. Ukládají snadněji informace. Ovšem vyšší vnímavost k okolí může jiné velmi rušit (běžné rádio). Některé věci, které jiní vnímají, stejní ani nezaregistrují. Jiní milují ticho, považují ho za součást svého života, tak jako tmu. Dokonce je vnímají někdy i hmotně. Stejným ticho příliš nevyhovuje, znervózňuje je a leckdy jim příjde i trapné. Není to však tak, že by jiní milovali JEN ticho, kupříkladu vybranou hudbu, která může připadat stejným podivná, rádi poslouchají velmi hlasitě, aby jim neunikl žádný z tónů. Jiní berou jinak nemoci. Stejní je rychle chtějí zeliminovat a nemyslet na ně, berou je jako cosi cizího, co k nim nepatří. Jiní o nich přemýšlejí. Přemýšlejí o nich jako o jejich součásti i jako o signálech a snaží se rozklíčovat jejich původ. Ví, že za nemoc si mohou jen oni sami, popřípadě jsou ochotni uvažovat i o tom, že když onemocní dítě,  může si za to jednak také samo, nebo je vina (i) v rodině, prostředí, minulosti...což budí u stejných velkou nevoli až vztek.  A konečně, jiní myslí a počítají se smrtí, nepovažují ji za cosi strašlivého, jsou schopni se o ni poklidně bavit, což je pro stejné nepřípustné. Troufám si tvrdit, že jiní se se smrtí lépe smiřují, pokud je to tedy vůbec zapotřebí, a nemají strach. Stejní a jiní mají také diametrální rozdíl ve vnímání zodpovědnosti. Myslím si, že každý člověk je zodpovědný jen sám za sebe. Asi jsem jiný.