Vzpomínky na Srí Lanku

Už je to nějaký ten pátek, kdy jsme se rozhodli vydat se na zatím nejdelší rodinnou cestu. A pořád se mi stýská...:-) A i když bych teď s odstupem času udělal pár věcí trochu jinak, nelituji téměř ničeho. Snad jen krátké doby pobytu, která byla adekvátní (nám přišlo) přítomnosti našich relativně malých dětí. Ta cesta pro mě moc znamenala, pevně tedy doufám, že i pro paní Harinezumi a naše děti... Cestování pro naší rodinu není příliš jednoduché a ačkoliv ho milujeme, není to vždy podle našich představ a tak často, jak bychom si přáli. Ale když už se nám podaří něco zrealizovat, stojí to za to...v jakémkoliv slova smyslu :-) 

Tenkrát jsme se rozhodli tak nějak spontánně, zrovna byly nějaké finance a možnost jet bez cestovky, ale zároveň trochu organizovaně, což nám vyhovovalo. Bylo to v rámci jakéhosi rozvojového kurzu a my, vzhledem k tomu, že jsme se rozvíjet skupinově příliš nechtěli, jsme se s nimi jen "svezli". Tropy jsou okouzlující, i když dost náročné pro zhýčkaného člověka z mírného pásma, z Evropy. Samotný transport z letiště v Colombu na jih ostrova do našeho resortu, nebo spíš "tábora", byl velmi dobrodružný, ale vše náročné vystřídala nádherná příroda, neustálý zpěv ptáků, síla oceánu, zeleň všude kolem a věčně usměvaví lidé, ochotni vždy pomoci. Výborné ovoce, zelenina, ryby a kuchyně vůbec. Tam, kde jsme u Tangalle bydleli byla lednička docela luxus a tak se skladovalo jen omezené množství potravin. Když jsme chtěli k jídlu třeba rybu, mořské plody, vždy bylo vše čerstvě naloveno. Srí Lanka si jede ve svém tempu, což jak jsem si všiml, dost turistům vadilo. Jednou se stalo, že se naplnila terasa, kde se jedlo. Všichni si objednávali a mladík, který měl za úkol přijímat a předávat objednávky, chodil nahodile mezi leckdy až panovačnými hosty a cosi si zapisoval, téměř až žoviálně, do svého bločku, který si neustále profesionálně vytahoval a zpět vkládal do zadní kapsy riflí. Byl tam zrovna v ten den jako pomocná síla a měl to docela "na háku" a to i přesto, nebo spíš právě proto, že na něj někteří hosté neurvale pořvávali. Pozoroval jsem ho a v jednu chvíli svůj bloček asi i s objednávkami s ledovým klidem nadobro vložil do kapsy a vytratil se, ale ne do kuchyně, nýbrž kamsi, odkud si přinesl koště a s bohorovným úsměvem začal mezi hosty z terasy raději vymetat písek, jakoby nic, jakoby nikdy žádnou objednávku nepřijal. Netrpěliví hosté si museli objednat u jeho kolegy znovu a jejich doba čekání na jídlo se o dost protáhla. Pro uspěchaného člověka ze Západu to může někdy být dost náročné, proto je lepší splynout se zdejším uvolněným tempem a nic nehrotit. Děti milovali zdejší bazén, hranolky a limonády, toho času ještě ve skle a slazené pouze cukrem. Mě učaroval oceán, jeho síla a jeho noční hřmot a také zdejší černý čaj podávaný s mlékem a cukrem z porcelánu pamatující ještě koloniální dobu. V okolí chatek, ve kterých jsme bydleli se proháněli leguáni, gekoni, pávi, veverky, občas i makakové, avšak ty zaháněli všudypřítomní polodivocí psi. Paní Harinezumi se jednou večer vracela do chalupy a jeden pejsek byl velmi kontaktní a vyskočil ji, velmi neočekávaně,  předníma tlapama na prsa, od té doby jsme mu přezdívali Něha. Postupně jsme se dostávali do povědomí zdejších, avšak vrcholem bylo, když se uprostřed noci ozval náhle děsný praskot a noha naší starožitné těžké postele s nebesy se propadla skrze podlahu a my jsme vyděšení balancovali na houpající se šikmé ploše matrací. Bylo cca půl třetí ráno a všichni spali. S vypětím všech sil, se nám povedlo provalenou nohu asi dvou set kilové postele vyzvednout ze vzniklé díry v podlaze, lůžko stabilizovat a neklidně dospat. Ráno přišlo obávané vysvětlování. Vše však proběhlo s úsměvem, za pár desítek minut bylo proražené prkno nahrazeno novým a jelo se dál. Od té doby už nás znali všichni a majitelka, starší korpulentní dáma, se od té doby, když nás potkala,  vždy vřele usmála, šibalsky zamrkala a pokývala, zvedla palec nahoru...asi jakože vše je OK. Těch 11 dnů bylo více než OK a sotva na rozkoukání se. Rád bych se tam vrátil.