Věžáky

   Učarovaly mi. Od malička mě fascinovala architektura, i když jsem vlastně ten termín neznal. Zajímaly mě také velké stroje. Můj děda, bývalý zaměstnanec dolů, mě vozil starou Škodovkou 120 dívat se na zakladače, jeřáby a rypadla za město, které právě hnědouhelným dolem téměř končilo. Občas to bylo i hodně zblízka a trochu nebezpečné, ale jako dítěti mi to přišlo fajn. Krom toho jsem měl možnost vidět těžební stroje v hlubinných dolech, sfárat do dolu na Měděnci, kam nás na školní výlet vzala naše skvělá chemikářka. Byl jsem vždy, už jako nemluvně, u vytržení, když se cokoliv otáčelo... tento fakt může působit trochu až diagnosticky, přiznávám, nicméně mi to zůstalo do teď. Kladky výtahů, hřídele vodních elektráren, větrné elektrárny, pojezdy kabinových lanovek... Navíc pokud je toto zakomponováno do urbanistického celku, či budov, je to ideální kombinace. Takové provedení výtahů kupříkladu na Eiffelově věži, nebo bývalý výtah vedený skrze Pastýřskou stěnu do děčínské zoo, či různé koldomy a experimenty s mezonetovými malometrážními byty...a v tomto výčtu bych mohl pokračovat do nekonečna. 

   Asi i proto se mi do cesty připletla kniha o sídlišti Kladno - Rozdělov, zaměřená zejména na problematiku tamních věžových domů též navržených architektem Josefem Havlíčkem. Kniha je od Alexandra Němce a Romana Hájka. Tito pánové pojali celý koncept velmi zdařile. Na sídliště a jeho výstavbu v letech po skončení II. Světové války nahlížejí v různých, velmi zajímavých úhlech. Počínaje vykreslením dobové situace, nálady lidí, seznámení se skvělými osobnostmi umění a architektury, především pak samotným Josefem Havlíčkem, přes velmi podrobné detaily celé realizace sídliště, tedy od prvotní myšlenky až po okolnostmi protrahované jeho dokončení, po rozhovory s pamětníky. V knize jsem (jako laik) našel vše, co mě zajímalo. Spousta věcí byla popsána do nejmenších detailů. Kniha obsahuje skvělé fotografie, výkresy, schemata, dává odpověď na všechny otázky, které člověka napadnou v rámci kladenských věžáků a jím podobným objektům, i nezrealizovaným.

   Vždy mě zajímal koncept společného bydlení v poválečné době, tedy ta pospolitost, kterou paradoxně nyní nevyhledávám. Hodně souvisela s koncem války i následným režimem té doby a hodně poměrů se od 40. do 90. let měnilo. Je v tom cosi pro mě magického, přitažlivého, ačkoliv si uvědomuji, že obzvlášť po roce 1948 mnoho lidem do zpěvu nebylo. Velmi zajímavé jsou prvky západní architektury (Perret aj.), které dokázal Josef Havlíček prosadit v tomto projektu i přes diktát vládnoucího režimu. Kniha tím získává další, pro mě velmi důležitý rozměr, a to fakt, že pokud si člověk stojí za svým, jde toho dokázat i přes zdánlivou nemožnost, velmi mnoho. Autoři poukazují nejen na Havlíčkovy pracovní schopnosti, ale vyzdvihují i jeho lidskou stránku, dobráckou povahu, a právě tohle všechno přetrvává, i když již v poněkud pozměněné formě v jeho věžácích. Oduševnělé lidi a věci mám moc rád! Děkuji autorům za tuto publikaci. Těším se, až Muzeum věžových domů v Kladně navštívím.