Srdce

Mít srdce, být srdečný, řídit se srdcem, poslouchat hlas srdce, dělat věci od nebo ze srdce, mít srdce na pravém místě, srdečně hovořit, ze srdce děkovat...a hlavně srdečně se smát. To mám rád. Srdečností není nikdy dost. Události kolem nás se dramatizují, nabývají na obrátkách. Srdce se tím upozaďuje, zraňuje. Jde stranou. Někdy je nutné srdce odložit a jednat. Ale měla by v tu chvíli na něj zbývat v hlavě aspoň myšlenka, že tam někde vzadu je. To je důležité. Když se dívám kolem sebe, hodně lidí se chová jakoby srdce nikdy neměli. Jakoby to byl trend dávat přednost ostrým loktům, tvrdosti, výkonu, drsotě, otrlosti a tuposti, prolíná se to...možná je to únavou, leností lidí, nevím, ale trápí mě to. Možná to tak vidím jen já, protože mé srdce často bolí. Ovládá ho úzkost a leckdy i beznaděj. Dost často, až moc a v těchto chvílích není nikdo, kdo by mi pomohl. Kdo by také chtěl dobrovolně tahat balvan plynule klesající ke dnu? Ani partner, ani rodina, ani přátelé, kteří zmizeli, respektive se nedostupně vzdálili, nejen fyzickou vzdáleností, nebo jsem se vzdálil já, nebo obě strany. Jako kdyby se vše vytrácelo, ředilo se, do plytka a bleda.