Proč Žapán? Vol. 2

   Jen co jsem vstoupil do japonského prostoru, pohltil mě jeho rozměr. Je velmi nesnadné to konkrétně popsat. Představte si, že se ocitnete někde, kam jste se vždycky chtěli podívat. Máte nějakou představu v hlavě. Najednou tam jste a zjistíte, že vaše představa je jen piko, femto, atto část toho, co jste si doposud mysleli. A navíc najednou víte, že v jednom vašem životě to nemůžete obsáhnout. Pak je třeba si uvědomit, že o to vlastně nejde. Zastavit se a rozhlížet se kolem sebe. Nadechnout se zhluboka. Nezpanikařit. No, možná trochu přeháním, ale spousta lidí je v panice. Přebíhají od jednoho k druhému, chtějí všechno, hlavně nebýt o něco pozadu než ten druhý. Nebo to aspoň často takto působí. Ale to zase odbíhám od tématu článku...

   U jednoho filmu ani žánru jsem samosebou nezůstal. Začalo se to větvit. Jak už jsem psal, jsem posedlý pořádkem (někdy), systémem, tedy svým systémem, samosebou je to subjektivní. Rozhodl jsem se, že nejprve zkouknu veškeré možné produkce Džiburi (Ghibli studio - 株式会社スタジオジブリ - kabušiki gaiša sutadžio džiburi). Byl jsem ohromen touto Mijazakiho (宮崎 駿 - Miyazaki Hayao) barevnou a hlubokou špičkou ledovce. Bylo to jiné, pro mě v té době neotřelé a hltal jsem ve 30 letech to, co jsem měl asi hltat mnohem dříve. Jsem holt trochu opožděný. Po zhlédnutí téměř všech džiburi filmů, včetně těch krátkých a těch stejně starých jako já, jsem přesedlal na nedžiburi filmy, až jsem se dostal postupně k těm od Satošiho Kona (今敏 - Kon Satoshi). Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že už nemůže nějakou vaši nejoblíbenější věc nic překonat a pak zjistíte, že to vůbec nebyla pravda? Přesně to se mi stalo u Kona. Jeho tvorba mi zase rozšířila zorné pole. A to nejen na úrovni prožitku ze samotných filmů (proč se třeba místo Tří oříšků  nevysílají na Vánoce Tokijští kmotři??), ale také na poli literatury, kterou se inspiroval (筒井 康隆 - Tsutsui Jasutaka) a hudby, kterou filmy dozdobil (平沢進 - Hirasawa Susumu). Otevřely se přede mnou dvě nové tratě, japonská literatura a hudba, a myslím, že hned dost silné kalibry :-). Cucuiho Paprika, stejně tak jako Peklo a Konec stříbrného věku jsou nezapomenutelné kusy. Společně s Hirasawovými skladbami jak ze soudtracků tak z běžných alb, mi pomáhaly překonat různé zoufalé chvíle, kdy jsem si potřeboval uvědomit, že svět může být i fajn:-). Což je velmi důležité.

   Začal jsem pátrat, jako nepřipravený student, prodírat se slepou mapou. Takové jakoby doučování. Ale narozdíl od něho, je tohle nekonečný příběh. Logicky jsem začal brát hodiny Japonštiny, tedy hodně rekreační. Jsem asi multiprioritní. Takže dávat něčemu přednost a klást větší důraz na zdokonalení se v jedné věci je pro mě dost velký problém. Tudíž jsou mé jazykové "znalosti" stále těsně nad nulou. I tak mám ohromné štěstí. Jednak mám velmi trpělivou učitelku Katku, dále jsem měl možnost poznat se s jedním velkým japanologem Petrem a pak, nad tím vším, mám velmi silnou ženu, která se mě snaží obrovským způsobem v mém rozvoji podporovat.