Nippon 2024 - 長野 Nagano

   Do Nagana jsme vyjeli ze stanice Ueno Hokuriku shinkansenem Kagayaki, což trvalo při vzdálenosti cca 230 km asi 1 hodinu a 17 minut. S JR passy jde vše jako po másle. Postupně jsme prošli gejty k nástupišti a zařadili se, s mírnou trémou, dle značek na povrchu nástupiště, označujících číslo vagónu, do malé fronty cestujících. Vlak přijel přesně na minutu i na centimetr, akorát k označení čísla vozu na peróně. Nejprve vystoupili cestující končící trasu v Uenu a následně jsme plynule nastoupili my, jedoucí směr Nagano. Našli jsme si místa, umístili zavazadla a skoro ani nepostřehli, že vlak už se dávno rozjel. Vůz byl velmi prostorný i přesto, že se jednalo o standardní druhou třídu. Řazení sedadel v této soupravě bylo v řadě 2 a přes uličku 3 sedadla. Je zvykem, že po nástupu do shinkansenu si cestující sklopí stolečky a rozbalí si bentó (krabička s úhledně zabaleným delikátním jídlem) a jedí. Nezůstali jsme proto pozadu a započali jíst také. Japonská krajina je velmi rozmanitá, Nagano se nachází v hornaté oblasti a výhledy byly proto famózní, pokud se vlak zrovna nenacházel v koridoru či tunelu, jež tvořilo asi 80% trasy :-) 

   Nagano na nás působilo jako příjemné město, o poznání menší než Tokio (logicky). Rozhodli jsme se jít pěšky k hotelu, abychom si nacvičili trasu z nádraží. Trvalo nám to asi 20 minut. Hotel byl v západním stylu, avšak snídaně byly i japonské. Měli jsme rodinný pokoj s velmi pohodlnými postelemi, řekl bych nejlepší spaní na našich toulkách Japonskem. Po krátkém relaxu jsme se vypravili do centra k chrámu Zenkó-ji, ke kterému vedla přímá cesta lemovaná obchůdky se vším možným. Japonsko je ideální země k utrácení. Zajímavé pro mě bylo, že okolo páté se obchody z velké části uzavírají, následuje jakási pauza a večer, po 18. - 20. hodině plus se rozvěcují lucerny a otvírají se restaurace. Chrám byl úchvatný. Ačkoliv člověk ví, jak japonská tradiční architektura vypadá, stejně je fascinován monstrózními "dřevostavbami" propracovanými do posledního detailu. Brány, svatyně i chrámy jsou velmi udržované při zanechání veškeré dobové autenticity, interiéry voní stovky let starým dřevem nebo vonnými tyčinkami. Pagody jsou ohromné a zahrady kolem dokonalé. Do chrámového komplexu Zenkó-ji jsme dorazili již v podvečer, takže v šeru byla atmosféra opravdu magická. V zahradách byl klid, ticho, které příjemně narušovali cvrčci. Na typické cikády bylo koncem října a v této nadmořské výšce chladno. Cestou zpět do hotelu jsme procházeli ztemnělou uličkou osvícenou tradičními lampióny, nakoupili jsme si nějaké dobroty na večer a těsně před hotelem jsme objevili malý krámek s ovocem, kam když jsem chtěl vejít, jsem se s velkým rámusem hlavou zarazil o zpola staženou letitou kovovou roletu ve výloze, která se mocně rozhýbala, div že se neodporoučela k zemi. Další z mých veselých entrés. Dědeček, majitel obchodu, který na sobě nedal nic znát, mi popřál po nákupu při odchodu hezký večer a dodal s úsměvem cosi o tom, že si mám dávat pozor na hlavu. Ovoce od něho bylo mimochodem velmi lahodné, obzvláště tamní nashi a za směšnou částku, v přepočtu řádově v desítkách korun za několik kilogramů. 

   Následující den jsme se rozhodli, že se pokusíme využít Naga-den, tedy elektrickou železnici spojující několik částí Nagana i přilehlé vísky, přičemž jednou z nich je Obuse, kde působil několik let svého života snad nejznámější japonský výtvarný umělec Katsushika Hokusai. Lístky se nám nějak podařilo koupit přes automat, který byl nakonec v angličtině a polopatický a za chvíli jsme již stáli v téměř prázdné podzemní stanici Gondó a čekali na náš lokální spoj společně s párem Američanů. Vlak, podobný starým vozům pražského metra přijel přesně na čas a my jsme uháněli vstříc novým zážitkům. Obuse je malebné městečko, hned u nádraží je velké informační centrum, kde jsou k dispozici mraky letáků, map, prospektů, razítek a ochotný personál mluvící AJ. Po zorientování se v mapě jsme vyrazili směr Hokusai museum. V Obuse jsme se vyskytli zrovna v sezóně jedlých kaštanů, které jsou zde vyhlášenou regionální specialitou. Prodávají se pražené, jako čokoládové pralinky, ve formě zmrzliny, pomazánek, v želé a tak podobně. My jsme ochutnali zmrzlinu, kterou obecně Japonci umí skvělou. Muzeum samo o sobě, už architektonicky, je velmi dobře propracované. Expozici zahajuje čtvrthodinový dokument v kinosále, odkud se poté pokračuje do dalších místností a sálů. Vše končí gift shopem, kde jsme zakoupili nutné suvenýry, ale nutno podotknout, že vkusné:-) Poté jsme se vydali zpět k nádraží uličkami, vedle kterých tekl horský potok. Cesta zpět byla zpestřena davy školáků vracejících se domů.  Když jsme vystoupili opět ve stanici Gondó, opadl z nás mírný stres z cesty a uvědomili jsme si, že máme velký hlad. Hned u výlezu z podchodu se nacházela ramen restaurace, kam jsme se rozhodli zajít. Trochu drsnější slečna nám asi vysvětlovala, že objednávkový automat je mimo provoz a přinesla nám obrázkové menu, kde jsme si prstem zvolili rámeny a rýži pro dceru. Pivo bylo točené Kirin Ichiban, velmi se hodící k poctivé polévce. Ramen měl úplně jinou a o mnoho výraznější chuť než ten tokijský. Po jídle jsme se spokojeně vrátili do hotelu. Následující den jsme pokračovali po trase Hokuriku shinkansenu do Kagy, kde jsme měli zarezervovaný nocleh v tradičním japonském ubytování - ryokanu, i s privátní lázní s termální vodou.