Nippon 2024 - 東京都 Tókjó vol. 1
Všechno se to seběhlo tak nějak ani ne rychle, ani ne pomalu, prostě tak jak mělo. Koncem října 2024 jsme se po krátkém letu z Prahy ocitli na mezinárodním letišti ve Vídni, a to celá rodina, abychom mohli společně pokračovat do naší cílové destinace Japonska, respektive Tokia, respektive letiště v Naritě. Dálkový let proběhl až nečekaně hladce a v pozitivním duchu. I proto, že letušky, oděné kompletně v červené, v barvách aerolinek, nás trpělivě provázely celou cestu a staraly se velmi na úrovni o naše pohodlí. Ostatně tak, jak by to mělo úplně normálně být.
Po výstupu na letišti Narita jsme měli pocit, že jsme stále kdesi v oblacích. Vše bylo zorganizováno, nikde se po příletu letadla netvořily fronty. K dispozici byly samosebou čisté a vyhřívané toalety, a to ještě v prostoru před imigračními přepážkami. Vše čisté, prostorné a pro Evropana až znepokojivě fungující. V hlavě se mi pořád tvořila ta obvyklá, zajetá a nesmyslná myšlenka: "Tak kdy už bude něco špatně?" Ale ono opravdu vše fungovalo, ano, i to je možné.
Letištěm jsme prošli plynule a s mírně připitomělým úsměvem, který se nás víceméně držel po celou dobu pobytu. Podobně tak jako věčný údiv. A to i ačkoliv nejsme rozhodně lidé, kteří se často a všemu diví. Ve stanovišti, kde jsem měl vyzvednout tzv. pocket wifi, která nám měla zajišťovat všude v Japonsku přístup k internetu, už na mě "čekali", oslovili mě jménem a za několik vteřin bylo vše vyřízeno. Dalším úkolem byla výměna poukazu na JR pass, díky kterému se lze pohodlně a spolehlivě pohybovat téměř všemi JR (Japan Railways) vlaky po Japonsku. Paní nejenže mi vydala naše JR passy, ale po předložení přesného a přehledného itineráře, který jsme pro tento účel vypracovali již s předstihem doma, nám i ochotně zarezervovala místa v shinkanzenech na všech našich plánovaných trasách, a to včetně shinkansenu stylizovaného jako Hello Kitty, z čehož měla obrovskou radost naše dcera. Stačilo již jen získat IC karty, což jsou buď fyzické plastové nebo digitální kreditní (dobíjecí) platební karty na MHD, automaty, obchody, zakoupit lístky na, v našem případě, Keisei expres a hurá do Tokia.
Letiště Narita se nachází cca 50km východně od centra Tokia, v prefektuře Chiba a pokud se potřebujete dostat rychle a pohodlně do stanice Ueno, je Keisei expres nejlepší volba, cesta trvá okolo 40 minut. Pokud se Vám nepodaří hned na poprvé správně zakoupit lístky v automatu na jízdenky tak, jako se to nepodařilo mě, nezoufejte, ochotný personál Vám na přepážce za špatně zakoupené lístky nejprve vrátí peníze a posléze Vám prodá s úsměvem ty správné i s rezervací. Cesta vlakem je příjemná, expres byl poloprázdný, všude plno prostoru a veliká okna, nebo spíše prosklené stěny byly velmi praktické pro pozorování "nové" krajiny pro nadšence, kteří se ocitli poprvé v Japonsku. Vlak jede poměrně rychle a než jsme se nadáli a rozkoukali, projížděli jsme už mezi budovami tokijského předměstí.
V Japonsku je chytře využit každý centimetr čtvereční a i obytné budovy jsou postaveny striktně v logickém uskupení, někdy pro Evropana až nelogickém. Zástavba zhoustla a my jsme se ocitli v naší výstupní destinaci Ueno Eki (nádraží Ueno), což je jeden z nejdůležitějších vlakových uzlů v Tokiu. V Japonsku, ať je město či nádraží jakkoliv rozlehlé, vše je dokonale označeno a zařízeno tak, aby se tam člověk neztratil a ať to zní jakkoliv podivně, pokud někdo chce, tak v několika minutách se dostane bezpečně mimo dav a hluk. Nádraží Ueno leží v severnější části Tokia a je výchozím bodem pro Hokuriku shinkanzen jedoucí severozápadně k severnímu pobřeží středního Honšů a jiné trasy shinkanzenů vedoucí na sever země, až na Hokkaidó. Když jsme se po několika minutách vymotali ze stanice, přivítal nás hustý déšť, to jsme ještě nevěděli, že na každém rohu se dá levně zakoupit či vypůjčit deštník. Ubytování jsme zvolili v docházkové vzdálenosti od nádraží, konkrétně v rezidenční čtvrti v Taitó city (Taitó -ku), vzhledem k tomu, že všechny naše procedury na letišti a nádraží proběhly hladce, měli jsme ještě dost času k check-inu, využili jsme ho tedy k prozkoumání okolí a trochu zorientování se.
Všude po Japonsku jsou automaty na pití, které je buď chlazené nebo teplé, respektive ani ne vlažné, ani ne horké, výběr je pestrý, ceny jsou nízké, kvality vysoká. O pitný režim je tedy postaráno a v souvislosti s tím mě napadá, že všude po Japonsku jsou také wc, tzv. toire (トイレ), které jsou vesměs velmi čisté a zdarma a jistě by byly námětem pro samostatný článek, tudíž pít můžete zcela dle gusta a v klidu. Automatů je po Japonsku opravdu hodně a jsou prakticky na vše. Na nádražích, kde jsou pro Evropana paradoxně, umístěny velmi dobré restaurace a luxusní obchody, najdete přímo na nástupištích i zcela samoobslužné kiosky na občerstvení, napadlo mě hned, že v ČR k tomuto zatím není "živná půda". Automaty jsou i v chrámech a svatyních, kde jsou i takové, které jsou adekvátně stylizované k dané budově. Prakticky veškerá větší pamětihodnost či slavné místo, atrakce, restaurace, jídlo, vlak, loď atd. má svého maskota a merch, což je po čase velmi vysilující, pokud jste rodič a cestujete s dětmi.
Taitó-ku je klidná čtvť protkaná mnoha úzkými uličkami, malými parčíky, zahradami. Náš pronajatý domek byl bravurně zasazen do úzké mezery mezi dvěma většími domy. Zvenku působil velmi subtilně, ale uvnitř byl řešen velmi chytře, že se v něm 4 členná rodina necítila nijak stísněně. V dolním patře byla chodba, koupelna s ofurem a sprchou, záchod, kuchyňka s posezením a malá místnůstka s pračkou, sušičkou a žehlícím koutem. Do dalšího patra vedlo oblíbených 13 schodů a nacházely se zde 2 prostorné ložnice, každá s vestavěným patrem pro další postel, v dalším patře byla otevřená střešní terasa, kde bylo příjemné posezení s výhledem na nebezpečně blízké okolní domy a hvězdnou oblohu. Co víc si přát.
První den jsme se trochu vzpamatovávali z dlouhého letu z Evropy, popíjeli výborné iontové nápoje a objevovali kouzlo všudypřítomných večerek konbini, kde se dá sehnat prakticky vše. Nejsme typ lidí, který by rád hystericky navštívili co možná nejvíce míst v co možná nejkratším čase, tudíž jsme si naplánovali vždy jen pár pro nás zajímavých lokací a mezi tím vždy den či dva bez plánu. Japonsko (nejen) totiž nelze poznat ani za několik životů, a tak je vlastně jedno kde začít a kam pokračovat. Na další den jsme měli rezervované vstupenky na televizní věž Skytree a do přilehlého akvária ve čtvrti Sumida. Rezervace jsou v Japonsku zcela běžné a nesporně výhodné. Však v tak lidnaté zemi to má své opodstatnění. S připraveným QR kódem jde vše velmi hladce a rychle. Ke Skytree jsme se rozhodli jít pěšky, přecijen jsme nechtěli jako zelenáči ztrácet čas hledáním vhodného spoje v MHD největšího města na světě, kde plánek metra je až podezřele podobný některým dílům slavného Jacksona Pollocka. Věž byla od "našeho" domu vzdálena asi 3 km, tak to nebyl žádný problém. Výhled byl dechberoucí, ačkoliv počasí by se někomu nemuselo příliš zamlouvat. My počasí obecně moc neřešíme, protože na něm celkem nejde nic změnit, tudíž je zbytečné se jeho rozmary zabývat a stresovat se z toho. Na vrcholku v kavárně jsme potkali skupinku Čechů z Karlových Varů a příhodně tam točili plzeňský Prazdroj, tak jsme si připili, popřáli si šťastnou cestu a pokračovali v pozorování Tokia z 300 metrové výšky. Na vyhlídkové plošině bylo docela těsno, tudíž jsme zakoupili pár nutných suvenýrů a vydali se zpět k výtahu, kam jsme se, tak jako všichni zbylí pasažéři, ohleduplně naskládali a za úplného ticha sjeli zpět dolů. Ač je to asi neuvěřitelné, ticho je v Japonsku velmi lehce dostupné. Stačí malá postranní ulička a zapomenete, že jste například v největším městě na světě. Ticho panuje i v prostorách zastávek, metra, vlaků, tramvají…Mám rád ohleduplnost a v Japonsku jsem se ji nemohl nabažit. Neuslyšíte nikoho (z Japonců) nahlas na ulici či jinde ve veřejném prostoru telefonovat, pouštět si nahlas videa či hudbu, hry apod. Je to balada.
Sumida akvárium je relativně malé rozlohou (na japoské akvárium), nicméně mu to v žádném případě neubírá na kráse. Uvítají Vás záplavy neonek a krásná relaxační hudba v temném prostoru mezi nasvícenými medůzami různých velikostí i tvarů. Pak lze obdivovat velikou nádrž plnou větších ryb, rejnoků i žraloka kobercového, který působí obzvláště majestátně. Uprostřed prostoru akvária se nachází veliká nádrž s hbitými tučňáky a lachtany a kolem jsou rozmístěny různě velká akvária s vývojovými stádii medůz a spoustou posterů o životě v oceánu. Nechybí ani několik tématických restaurací a obchodů se suvenýry a dokonale čisté toalety :-) Vstupy všude v Japonsku jsou relativně levné ve srovnání s cenami v Evropě třeba a samosebou adekvátní té určité expozici. Většina vstupného se pohybuje v řádech nižších stovek korun. Kvalita neporovnatelná.
Ze Sumidy jsme šli zase pěšky zpět do Taitó city, po cestě jsme se stavili v restauraci, náhodně vybrané, s názvem Kamiya. Vzhledem k tomu, že jsme zde byli jediní cizinci, i přes dekorum Japonců šlo vnímat, že jsme tak trochu atrakcí, což bylo spíše vtipné, nežli nepříjemné. Po usazení se, jsem neobratně s velkým hlukem shodil ze stolu menu v dřevěných deskách a spadly zároveň i naše deštníky, které jsem měl opřeny o židli, tudíž zábava pro hosty zajištěna. Jídelní listky byly v japonštině a ačkoliv se několik let japonsky učím, no spíše se o to snažím, nebo vlastně ani nesnažím, neměl jsem vůbec tušení která bije. Samosebou jsou zde obrázky, navíc obsluha Vás ve štychu určitě nenechá. Paní vrchní mi pomohla s nainstalováním mobilní aplikace v angličtině, přes kterou jsme si v pohodě výborné jídlo vybrali i objednali. Platili jsme při odchodu u pokladníka v jiné místnosti, než kde se stoluje. To už se pomalu stmívalo, nicméně měli jsme v plánu navštívit, hlavně kvůli dceři, soví kavárnu, která se nacházela poblíž.
Byla to zajímavá zkušenost, ta soví kavárna, která byla nakonec i ježčí, králičí, leguání, morčecí a potkaní. Zvláštní místo. Po vstupu jsme dostali zevrubné školení o tom, jak se zde chovat, a to v japonštině, angličtině a také v piktogramech. Dali jsme si přeslazené matcha latté a snad i nějaké džusy a hurá za zvířátky. Slečna nám ukázala jak si sovy pohladit a jaké si raději nehladit. Dcera si chtěla pochovat ježka, tudíž dostala plstěné rukavice typu chňapka a deku na klín, kdyby se snad vyplašený ježek rozhodl vykonat potřebu. Ježek byl očividně i ušislyšně velmi navztekaný, že musí být pro hosty roztomilý, a tak jsme ho dlouho netrápili, ostatně i zde platilo, že čas jsou peníze, tak jsme ho vrátili do jeho kotce a alespoň i trochu ušetřili. Slečna i paní (patrně dcera a matka) se divily odkud až jsme přicestovali a při odchodu nám dlouho mávaly...asi si oddychly, že to mají za sebou. Nám přišlo trochu těch zvířat líto a asi už bychom tam příště nešli, ale dcera měla radost a my jsme si aspoň mohli myslet, že útratou třeba podpoříme péči o zvířata...více bych to nerozebíral:-)