Jizerky, opět...

Co se týká Jizerských hor a okolí, a vlastně vůbec severních Čech, jsem recidivista. Zdejší krajina je rozmanitá a úchvatná, leckdy dechberoucí. Doslova. Výšlapy na kopce severní části Jizerek stojí ovšem za to. Pohled z vyhlídek Paličníku, Ořešníku, Jizery a jistě i dalších je virtuálně nepřenosný, je třeba to zažít. I tak přidávám galerii, má to sílu i z fotografií. Žulové valouny, voda, mech, buky, modříny, smrky...vše je pro mě strašně nabíjející. Už bych se zase opakoval s řečmi o výjimečnosti a vlastně zároveň přirozenosti přírody, o její důležitosti a významu pro člověka, který se od ní stále oddaluje, ačkoliv je to vlastně nesmyslné, o uspěchanosti a materiálním chtíči lidstva, který přírodu limituje, nebo o limitech, které si vytváří člověk sám. Pokud tedy chce. I já mám svoje vytvořené limity, mantinely, jak zdravé, tak i ty nezdravé. Výlety do přírody a vůbec mimo soukolí mi velmi prospívají. V těchto chvílích se cítím mnohem lépe, jsem více kreativní a mám chuť do "opravdového" života. Lépe mi to myslí, nejsem zdeptaný. Ale každý se samosebou dobře cítí někde jinde. Za mě příroda. V naší malé zemi je dobré, že ji máme lehce na dosah a dokáže být stejně působivá jako kdekoliv jinde, stačí jen v klidu pozorovat, nechat se obklopit, pohltit. Tahle krajina je na to ideální. Kolik takových Jizerek budu muset ještě absolvovat, abych se zbavil dalších limitů? Možná mnoho, možná ne. Člověk si vystačí i sám se sebou. Ale je to dlouhá cesta...a Jizerky jsou jistě správný start.