Jizerky

   Mají své kouzlo, ostatně jako většina míst, kde ještě nebyla příroda nahrazena čímsi, zvaným jako lepším...

   Strávil jsem tam s rodinou a kamarády několik dní a to místo mi učarovalo. Příroda člověka vylepšuje, nebo tedy činí ho tím, kterým by měl zůstat. Právě v přírodě si člověk uvědomí, v čem vězí opravdový život. Tedy vnímavý člověk. Tedy ten, co se dokáže zastavit, nadechnout se z plných plic čistého vzduchu, vychutnávat si pohled na zem, stromy, skály i nebe a poslouchat. Poslouchat nejen zvuky přírody kolem, ale také ticho. Chvíli se v tichu koupat. Že to nejde? Ale jo, jde, jen to trochu zapomínáme. "Koupat" se lze i třeba ve tmě, v hudbě, v knize, stejně tak jako ve stresu, v obavách,  strachu a tak podobně. Stačí si jen vybrat. A myslím si, že příroda je právě schopná pomoci učinit ten výběr správným směrem. I proto bychom se do ní měli občas (často) vydat. Jizerky jsou jen příkladem. I ve městech lze nalézt fajn místa, kde příroda pomáhá. Kdo hledá najde, kdo chce vidět, vidí. 

   Plavuně vidlačky, které jsou na fotografii, jsem viděl poprvé v životě a učarovaly mi. Uvědomil jsem si, že to tady ještě funguje. Občas (často) totiž propadám pocitům, když sleduji nebo čtu četné informace o tom, jak je příroda zničená (přičemž její velké drancování člověkem nepopírám), že je to tu marné. Ale evidentně není, nebo tedy nemusí být. 

   Přemýšlím občas (často) nad tím, zda-li ještě lidem příroda stačí. Zda-li na ně ještě umí působit, fascinovat a odvést od negativních myšlenek, posouvat v duchovním vývoji. Řekl bych, že proto tady je. Aby nás nasměrovala. A ne my jí. Je v ní nejvíce inspirace. Poslední dobou velmi opomíjený Zdroj.