A jsme u toho. Knihkupectví. Možná to je ono, možná to je to TO. Co je pro Vás kniha? Jsem staromilec, takže v knihy stále věřím a nerad bych se jich kdykoliv vzdal. Provázejí mě od dětství. Jsou to pro mě různé světy, jiné dimenze, do kterých se mohu kdykoliv rozeběhnout, uniknout, schovat se, buď sám či s někým. Kniha se dá vnímat na různých úrovních, třeba fyzické (vzhled, váha, vůně…) anebo duchovní. Nese myšlenku, příběh, informaci, náboj a nemusí samosebou vždy jít jen o pozitivní náboj. Některé knihy jsou prázdné, jiné nadchnou. V každém případě je to VÝTVOR, realizace, umělecké dílo, vizitka, médium… Párkrát se mi stalo, že jsem četl knihu, která mě vyloženě určitým způsobem iritovala (negativně), zvyšovala mi dokonce krevní tlak...i tak může kniha fungovat. Ačkoliv nutno podotnout, že jsem trochu přecitlivělé povahy :-) Byl to autobiografický příběh evropské ženy, která v cizině, konkrétně v Japonsku, nedosáhla svých vytyčených cílů a tak o tom napsala bestseller. Kniha nesla opravdu tento "cejch" a autorky až zbytečně hysterické výlevy oblečené do trochu nepadnoucího a děravého kabátku humoru tryskaly ze stránek jako magma z právě probuzené sopky. Několik knih mě rozplakalo, další rozesmály, jiné uklidnily. Knihy, které mě iritují, z 99% dočtu, doposud. Ne, že by to bylo nějaké pravidlo, jen zvědavost, trénink trpělivosti a vytrvalosti možná, potřebuji to mít uzavřené, komplexně popřemýšlet. Málokteré knihy čtu dvakrát a nejsem si vědom, že bych nějakou četl vícekrát. K některým se vracím po letech a zkouším jaké to bude, jestli se něco změnilo, ale to dělám opravdu výjimečně, protože většinou, hlavně u knih, které mi v době četby sedly, si chci ten prvotní pocit zachovat a neměnit ho. Baví mě na tom to, že když knihy čtu, tvořím si dle své představivosti a momentálního rozpoložení v hlavě obrazy - prostředí, postav, atmosféry, v tomto třeba film trochu svazuje. Ale na druhou stranu knize či čtenáři leckdy dost pomůže. I naopak :-)
Rád se jimi obklopuji. Nořím se do nich. A tedy, rád je i čtu :-) Postupem času si uvědomuji, že bych s knihami chtěl pracovat. Zatím je to holá myšlenka, neopracovaná, neforemná, malé světlo, které se postupně snažím krmit, živit, formovat. Je mým přáním vlastnit knihkupectví. A to i v době megalomanských domů knih. Malý a přesto duchem velký, vlastní, klidný prostor. Šitý na míru mému já, tedy kde bych se cítil sám sebou a měl z toho radost, byl pevný v kramflecích a šířil dobrou energii, tímto nabytou, okolo sebe.
Když jsem byl dítě chodil jsem moc rád do knihy, papírnictví, drogerie ...(samosebou i do hračkárny, pekárny, řeznictví:-) Chodili jsme, většinou v sobotu dopoledne, "do města". Mělo to svou poetiku. Šlo se od krámu ke krámu, lidé (nakupující a prodavači) se znali: "...tohle je pani z drogérie...", nebo "...no ta, jak dělá v masně.." Věděl jsem, a doteď si pamatuji tváře prodavaček z různých obchodů v místě, kde jsem žil. Žádný z těch obchodů už nyní neexistuje. Trochu škoda. Ale vrátím se zpět. V papírnictví i knize to krásně vonělo, skřípaly tam parkety a bylo se na co dívat. O Vánocích byly výlohy vyzdobené velkými skleněnými různobarevnými koulemi, což mě jako dítě fascinovalo stejně tak, jako aranžérka, která v bílém plášti výlohu upravovala přímo zevnitř. Jsem rád, že jsou stále papírnictví, kde to voní stejně. Aranžérky asi vymřely. Malých knihkupectví je relativně poskrovnu (vyjma velkých měst, což je logické). Myslím, že by bylo fajn "trend" krámků obnovit. Nejen kvůli romantice a nostalgii, ale bez krámků menší města, předměstí... usychají, pustnou a ať je to jakkoliv, večerky je samy nespasí.
